Želva nejí

Želvy nádherné vyžadují ubytování podobné jejich přírodnímu prostředí ve Spojených státech amerických – teplo, vodu na plavání a suché a teplé místo, kde se mohou vyhřívat.

Pokud vlastníte nebo se chystáte pořídit si domácí zvíře, do vašeho života s ním více či méně vstoupí také veterinární lékaři. Aby vám prostředí veterinárních ordinací nenahánělo hrůzu, abyste chodili na veterinu pokud možno rádi a především aby vám a vašemu zvířeti veterinární péče přinášela pokud možno jen samé benefity, je tu seriál článků o porozumění si s veterinářem.

Spolupráce veterináře a klienta je jedním ze zásadních bodů léčby a vzájemné porozumění, je obrovským krokem na cestě k úspěšné terapii. Jako autorka článku musím přeci jen trochu více stát na straně těch v bílých, zelených nebo modrých pláštích. Z této pozice vám i lépe přiblížím, proč ta komunikace někdy tolik vázne.

Každá želvička je originál, některé jsou ale originální natolik, že se narodí s anomálií krunýře. Ve většině případů je tato anomálie provází celý život. Naštěstí existuje několik způsobů, jak želvě pomoci i v domácích podmínkách – jedná se pouze o malé úpravy deformací, s těmi rozsáhlejšími bychom měli navštívit veterináře.

Pokud želvičku chováme převážně v teráriu na měkkém povrchu a krmíme měkkou stravou, může časem dojít k přerůstání horní části zobáku a prodlužování drápků. Ve volné přírodě se želva totiž pohybuje na rozmanitém povrchu a hrubé a tvrdé časti jako jsou kameny, písek, štěrk a skály jí pomáhají zobák a drápky obrušovat.

Chovatelka Denisa Kratochvílová chová kromě jiných zvířat také suchozemskou želvu Joyho. V sérii článků vám bude předávat své zkušenosti a tipy, jak se správně starat o tento druh mazlíčka.